Vystoupení v senátu ČR dne 27.01.2014

Vážení vzácní hosté, sestry a bratři, dámy a pánové!

Lidská paměť, schopnost uchovávat v mysli děje minulé, má svoje limity. A je to asi dobře, člověk by se měl především upínat k tomu co bude, co je před ním, co je třeba promyslet a vykonat. Ale neplatí to vždy. V poslední době nás současné děje čím dál víc nutí přemýšlet i o minulosti. Dávné minulosti, staré už sedmdesát let. A tyto myšlenky se naléhavě vrací i ve snu. V živém snu. Chtěl bych se s vámi o tento sen podělit. Je noc. Ležím ve studeném, dlouhém dřevěném baráku, tak zvaném bloku, na třetím patře kavalce, ze všech stran tísněn svými stejně postiženými druhy. Nemohu spát – a poslouchám. Na rampu vyhlazovacího tábora Auschwitz – Birkenau právě přijíždí další vlak. Jeden z mnoha. Je sestaven z nákladních vagónů, určených původně pro 15 koní, či krav. Ale teď jsou v něm lidé. Desítky, stovky, tisíce lidí. Jsou doslova promísení s kufry a tlumoky, ukrývajícími poslední zbytky jejich nuzného majetku. Staří, mladí a mezi tím vším děti.
I zcela malé děti, kojenci přitulení k svým matkám, děti, jejichž život by měl teprve začít, ale které už na světě nečeká nic. Jen minuty, nejvýš hodiny uplynou – a ony se promění v černý dým, deroucí se k tmavé obloze, která se klene nad místem smrti.

Ptám se, čím se provinily? Hřešily? Jaký mohly spáchat hřích ve své nevinnosti? Neznám takový. – Co je tedy zahubilo? Odpověď je ukryta v jednom jediném slově. To slovo zní nenávist. Nenávist tvorů, kteří se lidmi jen zdají, mají jen jejich vnější podobu. Nenávist tvorů, kteří neuznávají pravdu, než tu svoji a jsou pro ni ochotni a schopni zabíjet. Viníky i nevinné. Bez ohledu na věk svých obětí.

Od té doby uplynulo 70 let. Vystřídaly se tři generace. Ale chuť bít a zabíjet je tu stále. Někde noční útoky. Jinde výbuchy nastražených bomb. Dokonce i jedovatý plyn se znovu stává vražedným nástrojem. I u nás známe, co se skrývá za výkřiky „pusťte nás na ně“. A znovu jsou ohroženi i ti nejnevinnější a nejbezmocnější – děti. Nenávist je nadčasová. Důvody se najdou vždy. Příslušnost k jinému kmeni. Víra v jiného boha. Odlišná barva pleti. Jiné životní návyky. Příslušnost k jiné společenské vrstvě. Jiný původ. Jiné etnikum. Prostě – nenávist k jiným. A neměla by nás příliš uklidňovat skutečnost, že zatím jsme schopni ji zadržovat.

Položme si otázku, co vědí dnešní mladí lidé o tom, co museli prožívat někteří jejich pradědové. O tom, k jak hrůzným koncům vede každá masová nenávist. Každá tak zvaná „kolektivní vina“. Zda o ní mají dost vědomostí potřebných k tomu, aby tyto poznatky prolnuly do jejich života, do jejich myšlení, aby pro ně byly silným, varujícím prvkem, který pomůže odmítat pokusy všech těch pouličních řvounů a hlasatelů snadných násilných řešení, jak tomu bylo nedávno třeba v Ostravě, na jihu Čech i v některých městech našeho pohraničí.

2

Odpověď na tuto otázku, podložená zkušeností ze stovek setkání s mladými lidmi, s těmi, kteří se během nemnoha let stanou vedoucí generací našeho národa a státu, není v tomto směru vůbec ideální. Vědí málo. Mnozí nic. A především – málo je i těch, kteří chápou dějinnou souvislost mezi osvětimskými plynovými komorami a hesly dnešních neonacistů, jako třeba: „Češi Čechům“, „Cikáni do Indie“ a už zmíněné „Pusťte nás na ně!“ Co by asi dělali, kdybychom je skutečně pustili?

Je jasné, že fyzické násilí proti těm jiným, odlišným, jak se dnes říká, není řešení, ale zločin. Že jedinou cestou je promyšlené, dlouhodobé pozitivní ovlivňování lidí. Především mladých lidí, kteří mají život před sebou. A kteří budou brzy rozhodovat o tom, jakými cestami se bude ubírat stát, ve kterém žijeme. Tedy „ běh na dlouhou trať“, jak se dnes s oblibou říká. Ano, víme, že to není rychlá cesta, ale je to jediná možná cesta. A proto je nezbytné se bezodkladně postavit na startovní čáru.

Je nespočet dokladů o tom, že svědectví pamětníků, očitých svědků dávných vražd, má schopnost zaujmout naší mladou generaci víc, než jakékoliv jiné argumenty. Že umí prostoupit její myšlení – a je li vhodně podáno, umí i najít souvislosti s dneškem a ovlivnit tak její vztah k těm současným negativním jevům. Má schopnost pomoci, jako nejpádnější argument, postavit hráz proti těm, kteří pod záminkou vlastenectví nám vnucují neonacizmus. Bohužel, zdaleka ne dost a zdaleka ne všude toho využíváme.

Víme, že počet pamětníků klesá. Mnohde zbývají poslední jednotlivci. Ovšem potom bychom měli tím více naléhat na rozhodující činitele, aby nejen umožnili, ale přímo pomáhali organizovat kontakty těchto, rokem narození vzdálených generací, nejlépe prostřednictvím besed ve školách, ale využívat i další možnosti. Dále je třeba urychleně zajistit pořizování obrazových i zvukových záznamů autentických výpovědí těchto posledních pamětníků. To proto, abychom sílu jejich nezpochybnitelných argumentů uchovali i pro generace budoucí, až tito lidé už nebudou mezi námi. Je to nezbytné proto, že na rozdíl od délky lidského života, která je omezená, nenávist překonává věky.

Prosím, zamysleme se nad tímto návrhem, který je současně prosbou a i výzvou ke konkrétnímu činu. Využijme vzpomínek svědků jako zbraň proti současným hlasatelům nenávisti. To také proto, aby dnešní naše setkání mělo ještě další rozměr. Aby bylo nejen vzpomínkou. Aby bylo i inspirací ke konkrétním aktivitám a tak se i významně podílelo na spoluvytváření naší národní budoucnosti.

Děkuji vám za pozornost.

S tímto příspěvkem vystoupil br.Luděk Eliáš

Senát ČRSenát ČRSenát ČRSenát ČR

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.