Ivančena Kamanné svědectví hrdinství a odvahy

Ivančena je kamenná mohyla v Beskydech mezi Malchorem a Kykulkou pod vrcholem Lysé hory. Byla postavena na památku skautů, kteří byli popraveni za účast v protinacistické odbojové skupině Odboj slezských junáků. Historie mohyly na Ivančeně se začala psát 6. října 1946, kdy členové 30. oddílu Junáka z Moravské Ostravy (po sloučení se spřáteleným dívčím oddílem funguje dodnes pod názvem TOM 4312 Třicítka a Dvojka), vedení Slávou Moravcem vztyčili na úpatí Lysé hory jednoduchý kříž. Ten postavili mezi kameny, kam také položili lahvičku s krátkým vzkazem. Pomníček vytvořili na památku svých skautských přátel z odbojové skupiny Odboj slezských junáků, kteří byli za účast v protinacistickém odboji popraveni gestapem na samém konci války 24. dubna 1945  na starém židovském hřbitově v polském Těšíně.

Kolem kříže se začaly vršit kameny, které na ni přikládali kolemjdoucí k uctění památky mrtvých. Kámen po kameni tak začala vyrůstat mohyla, která se v průběhu času, přes nástup komunismu v roce 1948 a následný zákaz Junáka, začínala z malého pomníčku padlým kamarádům stávat symbolem skautské nezdolnosti a protestem proti nesvobodě. Skauti, trampové ale i obyčejní lidé si výstupem k Ivančeně začali připomínat také další hrdiny protinacistického odboje. Na mohyle je několik kamenů od výjimečných lidí nebo z výjimečných míst, jako i kamínek z Měsíce od astronauta a skauta Neila Armstronga nebo z místa vylodění v Normandii.

Do osvobození Ostravy, toužebně očekávané chvíle zbývaly už jen necelé čtyři týdny, když hned po Velikonocích ostravské gestapo zahájilo svou poslední hromadnou zatýkací akci. Nacistická říše se hroutila v troskách, ale její bezpečnostní aparát doslova až do posledních okamžiků vyhledával nepřátele, aby naposledy zneužil své moci ke krvavé mstě. Během několika dnů byly zatčeny a uvězněny přes tři desítky mladých mužů z Ostravy a okolí. Patřili k nim především funkcionáři zakázaných skautských organizací, jejich přátelé a spolupracovníci, s nimiž se podíleli na protinacistickém odboji. Zatčeni byli i rodiče některých chlapců, ale ke 20. dubnu, kdy se u nás úředně slavily narozeniny Vůdce Adolfa Hitlera, byli už poslední z nich pro nedostatek důkazů propuštěni, což se poštěstilo jen několika vězněným odbojářům.

Proslýchalo, se že zatčené skauty na gestapu krutě mučí, aby z nich vynutili přiznání. Marné byly snahy příbuzných o zjištění, co s jejich blízkými gestapo zamýšlí.

Když se však konečně otevřely brány ostravského vězení, dvacet mladých odbojářů tam nebylo. Nastaly dny a týdny trýznivého čekání, plné horečnatých nadějí i pochybností. Jedna zpráva stíhala druhou, s dychtivou vírou ve šťastný konec. Po dvou týdnech otiskli noviny výzvu k veřejnosti. Několik svědků potvrdilo, že gestapáci zatčené před svým odchodem z města skutečně někam odvezli. Rodiče Vladimíra Pacha se od neznámého úředníka gestapa dozvěděli, že jejich syn byl s ostatními odvezen do polského Těšína. Ten se vydal 8. května 1945 po této stopě. Zjistil tam, že se připravují exhumace obětí z hromadných hrobů na židovském hřbitově, a že některé z nich byly zavražděny až na samém konci dubna. Vracel se domů s vědomím: pokud hledané mladíky skutečně odvezli do Těšína, jsou zcela určitě mrtví.

Těšínsko bylo za války připojeno přímo k Německé říši a byl tam zaveden velmi přísný okupační režim. Přímo v Těšíně byla úřadovna gestapa a velká věznice. Už dávno se tu proslýchalo, že gestapáci čas od času odvádějí nepohodlné osoby na židovský hřbitov za městem, odkud se vracejí už bez nich. Bylo nalezeno a odkryto celkem třiadvacet hromadných hrobů, v nichž bylo zjištěno jednaosmdesát mrtvých těl se stopami po střelné ráně do týla.

Poslední den exhumace byl odkryt hrob, kde bylo rázem po nadějích příbuzných. Hned první tělo vyproštěné z hlíny patřilo jednomu z ostravských skautů. Jindřich Rotter později uvedl: “Můj syn Milan měl ruce na zádech svázané tenkým drátem, který se mu zařezával do těla až na kost a i na těle bylo vidět zřetelné stopy mučení“. Jako další byl otcem podle šatů, vlasů a brýlí identifkován Otto Klein. Ve třetím mrtvém poznal Leopold Čermák podle oděvu svého jediného syna Vladimíra: „Přesvědčil jsem se, že byl zastřelen ranou do týla, přičemž měl ruce vzadu svázané elektrickým drátem“. Stejným způsobem byli zavražděni i ostatní.

Těla odbojářů byla slavnostně pochována na městském hřbitově v polském Těšíně. Následně byly ostatky převezeny do Československa, kde byly zpopelněny. Pouze jedna rakev byla převezena na přání rodiny Vladimíra Bílka k pohřbení v rodných  Metylovicích.

V letošním roce uplynulo od tragické události neuvěřitelných 75 let. Členové OV ČSBS Ostrava si připomněli odvahu českých vlastenců výšlapem na Ivančenu. Je nutné připomínat vlastenectví zvláště mladé generaci, která převezme řízení a chod naší země do svých rukou. Národ, který nezná svoje dějiny, je odsouzen k zániku.

Čest jejich památce !!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *