Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že Československá republika by nevznikla bez československých legií. Při jednáních o uznání československého státu se Československá národní rada v Paříži mohla opírat o rozhodná vojenská vystoupení českých a slovenských legionářů. Po boku dohodových armád jich bojovalo více než 109 tisíc. Téměř 5 tisíc jich padlo nebo zemřelo na následky zranění a válečných útrap. Mnozí se vytouženého návratu do svobodného Československa nikdy nedočkali. Připomenutí zásluh legionářů by ale nebylo úplné bez připomínky jejich podílu na obraně hranic nového československého státu. Zatímco v Praze a jinde ve vnitrozemí se oslavovalo, jinak tomu bylo v pohraničních oblastech. Němci, Maďaři, ale také Poláci, kteří je obývali, se s existencí republiky smiřovali jen obtížně. Málo známou kapitolou jsou dramatické události, k nimž došlo záhy po vzniku československého státu na hranicích s Polskem. Podle badatelů byly Těšínsko a části Oravy a Spiše osídleny odnepaměti polským obyvatelstvem. Měly se proto stát součástí rodící se Polské republiky. 19. října 1919 utvořili Poláci v Těšíně svoji první vlastní politickou reprezentaci – Národní radu pro Těšínské knížectví. Rada se odkazovala na převahu polského obyvatelstva na Těšínsku a dovolávala se jeho práva na sebeurčení. Polským jazykem hovořilo 234 tisíc osob. I když byla československá vláda razantním krokem počínáním Poláků v pohraničí překvapena, nepřikládala mu zpočátku větší význam. Československé velení nejprve odmítalo plán vojenské akce, vypracovaný vedoucím italské mise generálem Pizzionem. 14. ledna 1919 představil vlastní plán podplukovník Josef Šnejdárek. Počítal pouze s vlastními československými silami, ale pod vedením spojeneckých důstojníků. 16.ledna 1919 byl pověřen velením celé akce. Na poslední chvíli se Šnejdárek pokusil vyhnout vojenskému střetu a přimět Poláky k vyklizení Těšínska. Vypravil se proto na vlastní zodpovědnost 21. ledna 1919 k veliteli polských sil generálu Latiníkovi do Těšína. Vojenské operace na Těšínsku trvaly jen sedm dní, proto vešly do dějin pod názvem Sedmidenní válka. Podle dostupných údajů si boje s Poláky vyžádaly relativně malý počet obětí – 53 padlých a 93 raněných československých vojáků. Polské ztráty byly větší, řada vojáků byla nezvěstných. Na pomníku za námi je vytesáno 92 jmen, každé má svůj lidský příběh. Jsou to vojáci, kteří byli raněni a posláni na doléčení do Moravské Ostravy. Jejich hrdinské činy je nutno si v dnešní době připomínat zvlášť mladé generaci, která nemá povědomí o tom, co se dělo. Děkuji Vám za pozornost.
