101.výročí bitvy u Bachmače+ 76. výročí bitvy u Sokolova

U příležitosti 101. výročí bitvy u Bachmače,bychom neměli opomíjet naše legionáře, kteří se o jeho zrození vrchovatou měrou zasloužili. Kromě Zborova patřila k jejich nejvýznamnějším vystoupením bitva u ukrajinského města Bachmače, svedená ve dnech 8. až 13. března 1918 částmi 6. pluku Hanáckého, 7. pluku Tatranského a 4. pluku Prokopa Holého s německou 224. a 91. pěší divizí. Předem je třeba zdůraznit, že v porovnání s gigantickými bitvami, jež se za první světové války odehrávaly za účasti statisícových armád, majícími za následek desítky a někdy i stovky tisíc mrtvých a raněných, se jednalo skutečně jen o epizodu, i když pro naši zahraniční akci, jak se tehdy říkalo, nesmírně důležitou. Při ústupu z Ukrajiny se českoslovenští legionáři utkali s Němci nejen na přístupech k železniční křižovatce Bachmač, kde zvítězily oddíly vedené Stanislavem Čečkem, ale klíčovou roli sehrál i boj o most přes řeku Desnu, mající zabránit císařským vojákům v postupu do hloubi Ukrajiny. U Doče se vyznamenala olomoucká kulometná rota „Colt“ 6. pluku 2. divize legií. Ne nadarmo se zpívalo: „Když je bitva nejprudší, naše rota útočí, naše rota, rota kulometná, ta to pěkně roztočí.“ Tvrdě se bojovalo rovněž o místní vodárnu na nádraží. V této oblasti došlo k nasazení tří obrněných vlaků: dvou českých pod velením poručíka Jungra a jednoho ruského na příkaz budoucího legionářského generála Jaroslava Červinky. Legionáři klíčový most poškodili natolik, že Němci přes něj nějakou dobu nemohli přejet, takže postup jejich pěchoty, před níž prchaly pluky hlavy Direktoriátu Ukrajinské lidové republiky Symona Petljury, žadonící legionáře o pomoc, se zbrzdil. Pro zajímavost dodejme, že u Bachmače legionáři bojovali po boku Rudé gardy. Čečkovo vítězství přispělo k dojednání příměří, během něhož naše vlaky mohly volně projíždět bachmačským železničním uzlem až k Čeljabinsku a Penze. Sibiřská anabaze se rýsovala… V bitvě u Bachmače ztratili legionáři 45 mrtvých včetně čtyř důstojníků, 210 raněných a 41 nezvěstných, úhrnem tedy 296 vojáků. Němce stála bitva údajně asi 300 mrtvých a několik set raněných. Před 76 lety se Čechoslováci v bitvě u Sokolova vyznamenali. Jaroš se jako první cizinec stal hrdinou SSSR. Po stalingradské katastrofě Němci prahli touhou po odvetě. Od 4. do 25. března 1943 se odehrála charkovská strategická obranná operace Rudé armády, známá také jako třetí bitva o Charkov. Na jejím počátku čítala sovětská vojska 345 900 vojáků. Jejich součást tvořil 1. československý samostatný polní prapor o síle 954 osob pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. V rámci této operace svedli příslušníci československého praporu v ukrajinské vesnici Sokolovo (u nás je vžitý tento její ruský název; ukrajinský je Sokolove) ve dnech 8. až 13. března obrannou bitvu s Němci. Zajímavé je, že její začátek i konec se na den přesně shodují se slavným bojem našich legionářů rovněž u ukrajinského Bachmače, jenž se odehrál před sto jedna lety a šestadvaceti lety před bitvou u Sokolova. Ačkoli plukovník Svoboda vydal rozkaz, aby se vojáci bránící Sokolovo před náporem německé přesily stáhli za řeku Mža, kvůli zničené radiostanici, a tudíž přerušení telefonního spojení se k nim tento rozkaz nedostal. U sokolovského kostela zuřil hrdinný boj našich vojáků, během něhož padl velitel 1. roty a prvorepublikový důstojník nadporučík Otakar Jaroš. Podle jedné verze dostal zásah právě v okamžiku, kdy chtěl hodit na německý obrněnec protitankový granát, podle jiné utrpěl zranění a přejel ho německý transportér. Čechoslováci se ctí splnili rozkaz nepustit Němce přes řeku Mža, i když cílem Němců bylo pouze dobytí Sokolova. Tohoto cíle Němci nejen dosáhli, ale 14. března znovu dobyli Charkov, druhé nejlidnatější ukrajinské město a v letech 1917 až 1934 hlavní město Ukrajinské sovětské socialistické republiky. To představovalo poslední významné německé vítězství na východní frontě za druhé světové války. Přes celkový nezdar charkovské obranné operace (sovětská vojska v ní podle oficiálních údajů z roku 1993 ztratila 86 469 osob, 116 500 pěchotních zbraní, 3185 děl a minometů, 322 tanků a samohybných děl a 110 bojových letounů) chrabrost československých vojáků, kteří podle různých zdrojů přišli o 86 až 112 padlých, 114 až 180 raněných a 20 až 30 nezvěstných a zajatých, dva protitankové kanóny, sedm protitankových pušek, pět těžkých a šestnáct lehkých kulometů a pět minometů, vyvolala obdiv na nejvyšších místech sovětské hierarchie. Nadporučík Otakar Jaroš, ač nikdy nebyl komunista, se posmrtně dočkal povýšení na kapitána a jako první cizinec obdržel titul hrdiny Sovětského svazu. Němci podle různých odhadů odepsali 300 až 400 padlých a raněných (podle jiného zdroje československý prapor pobil 486 jejich samopalníků a vyřadil 19 tanků ze šedesáti), dvě samohybná děla a čtyři až šest obrněných vozidel. Po obsazení Charkova bez milosti postříleli těžce raněné Čechoslováky a z dvaceti zajatých pět odvezli do Protektorátu Čechy a Morava, kde je zneužili k propagandistickým účelům. Již v roce 1948, při příležitosti pátého výročí těchto dramatických událostí, došlo k přejmenování města Falknov na Sokolov. Tento název naštěstí nikdo nezměnil ani po listopadu 1989. V roce 1974 natočil Otakar Vávra dvoudílný film Sokolovo. Po listopadovém převratu ovšem zazněly také kritické hlasy, odsuzující nasazení nedostatečně vyzbrojených vojáků a zdůrazňující do té doby zamlčovaný vysoký podíl důstojníků a vojínů židovského původu. Nicméně k odkazu sokolovské bitvy se naše armáda, díky bohu, nadále hrdě hlásí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.