KONEČNÁ STANICE NISKO NAD SANEM- KROK OSTRAVSKÝCH ŽIDŮ DO NEZNÁMA.

Před 80 léty,18.října 1939 ,bylo z Moravské Ostravy odvlečeno na tisíc židovských mužů. Jejich transport na území nacisty obsazeného Polska byl první z nekonečné série, která provázela vraždění evropských Židů. Ke smutnému výročí byl 18.října 2009 na hlavním nádraží v Ostravě odhalen památník jako „památka obětem prvního deportačního transportu Židů v Evropě z Ostravy do Niska nad Sanem“. Židovská komunita v Moravské Ostravě během první republiky představovala velmi pestrou společnost, diferenciovanou jak jazykově, tak ekonomicky. V tomto období se stala druhou největší a nejvýznamnější na Moravě a třetí- po Brně a Praze- v Československu . Při sčítání lidu v roce 1930 si ze 6865 vyznavačů izraelského náboženství 2267 obyvatel zapsalo židovskou národnost.

ODEJÍT NECHTĚLI

Vyhrocující se situace na evropské politické scéně během třicátých let 20.století- především pak anšlusu Rakouska a podepsání Mnichovské dohody v září roku 1938 – začala být důvodem alespoň pro některé skupiny židovského obyvatelstva, aby vážně přehodnotily své dosavadní postoje a začaly se zajímat o možnost odchodu z okleštěné země. Přesto většina obyčejných lidí z Moravské Ostravy a jejího okolí k tak razantnímu postupu neodhodlala. Navíc většina obyvatel židovského vyznání asi tajně doufala, že situace se snad přece jen nějak vyřeší. I když negativních zpráv ve formě nejrůznějších zákazů pro židovské obyvatelstvo v průběhu roku 1939 přibývalo možnost říci geometrickou řadou. V září 1939 gestapo provedlo i soupis Židů zdržujících se v Ostravě. Dne 9. října 1939 musela Židovská náboženská obec v Moravské Ostravě sestavit během 24 hodin seznamy mužů od 15 do 55 let „ dobrovolně “ se hlásicích k „přeškolení. “ Deportace na východ byla veřejnosti prezentována jako dobrovolné přeškolení a měla vyvolávat dojem, že se jedná především o vlastní iniciativu židovských náboženských obcí. Ve skutečnosti jí koordinoval Adolf Eichmann a organizačně jí zajišťovalo gestapo. Cíl přeškolování – Nisko nad Sanem – se tak stal smutným primátem, kterým se Ostrava zapsala do dějin holocaustu. Tento první pokus o deportaci židovského obyvatelstva v rámci tzv. konečného řešení židovské otázky, který se uskutečnil již na podzim roku 1939 na“ vzorku mužů“ z Moravské Ostravy a jejího okolí, nebyl naštěstí dotažen až do úplného konce. A tak zcela výjimečně měl alspoň pro ty, kteří v niském táboře přežili, na chvíli šťastný konec.

ODJÍŽDĚLI TAJNĚ

Již 17.října 1939 se v Jízdárně na dnešní ulice Jizdárenské povinně shromáždili všichni takto evidováni židovští s výstrojí, jejímž základem byl kufr , velký batoh a menší chlebník, dostatek prádla a oblečení včetně věci na zimu. Odtud pak asi 900 mužů směřovalo za značného utajení na nádraží v Přívoze. Druhý den v 8 hodin ráno se transport vydal přes Bohumín, Krakov do Niska nad Sanem. Odjezd měl zůstat v utajení, ale přesto se díky informacím železničářů, alspoň některým příbuzným deportovaných podařilo zahlédnout své blízké. Vedle osobních vagonů byly do soupravy zařazeny i nákladní s potřebným stavebním materiálem pro postavení baráků v táboře, jejichž plány museli již počátkem října 1939 zhotovit židovští stavitelé. Transport musel být soběstačný i z pohledu stravování, a proto byly tři uzavřené vagony naloženy potřebnými potravinami, jejichž „ dobrovolnými dodavateli“ byli židovští obchodníci.

TÁBOR – NESTAČIL

Dějiny tábora v Nisku se začaly psát 19. října 1939. I přes všechno plánování se ukázalo, že vytýčený blátivý prostor pro tábor není schopný tak vysoký počet osob pojmout, neboť v poměrně krátkém časovém sledu přijely další transporty se židovskými muži z Katovic a Vídně. Proto bylo přistoupeno k razantnímu snížení počtu deportovaných. V táboře jich nakonec bylo ponecháno jen kolem 500. Ostatní byli vyhnáni k tehdejší sovětské hranici. Někteří z nich byli na útěku zastřeleni.

KDO PŘEŽIL, JEL NA SIBIŘ

Ti, kteří útrapy mimo tábor přežili, byli později zajati a většinou se stali obětmi stalinských deportací na Sibiř, část z nich se po letech dostala do Svobodovy armády v Buzuluku Mezi známá jména vojáku, patři např. Emanuel Gramiš, Kurt Markowitz, Bedřich Kopold, Arnošt Steneir, Leo Roth výčet jmen je obsáhlý. Ti „štastní“, kteří v táboře zůstali se nakonec v dubnu 1940 vrátili zpět domů do Moravské Ostravy.

JEDEN Z MNOHA PŘÍBĚHŮ .

Do paměti se mi zapsal osud rodiny Ericha a Dory Salomonovičových. Je mnoho lidských osudů, o kterých je možno napsat, připomenout. Tento příběh vyprávěl jejich syn Michal, který často vzpomínal na svého otce , který byl zařazen do transportu jako strojní inženýr pracoval v rafinérii minerálních olejů v Ostravě –Přívoze. Dětství prožil šťastně v dobře situované rodině zlom přišel s okupací a vznikem protektorátu. Maminka s chlapci se odstěhovala do Prahy v naději, že z Prahy by bylo přece snad ještě možno se vystěhovat. Tam za nimi přijel i otec, který se vrátil z Niska nad Sanem. Nicméně v roce 1941 je rodina z Prahy deportována jedním z prvních transportu do ghetta Lodž. Otec pracuje v továrně a bere sebou i osmiletého Michala, který se stává jakýmsi zámečnickým učněm. Aby vůbec dosáhl na pracovní stůl, museli mu zhotovit vyvýšený podstavec. Jeho maminka pracovala v ghettu v papírenské výrobě. Kdo pracoval, dostával něco jídla. Životní podmínky v Lodži byly kruté, stará městská čtvrť, úzké uličky, v obytných místnostech nebyl rozvod vody ani odpad a mnohdy ani elektřina. Hlad, nakažlivé choroby. Mladšího tříletého bratra Josefa maminka neustále skrývala, protože hrozily razie, kdy děti a staré lidi nacisté nemilosrdně likvidovali. Když se blížila Rudá armáda ghetto bylo likvidováno většina jeho obyvatel skončila ve vyhlazovacích táborech. Rodinu Salomonovičových také odvezli do Auschwitzu, ale protože Němci potřebovali vycvičené pracovníky do kovoprůmyslu, hlavně šlo o výrobu zbraní tak jako zázrakem přečkali pár týdnu a byli odesláni do KZ Stutthof. Po jejich příjezdu oslovil důstojník SS vězně, že obdrželi zásilku vitamínů, a kdo z řad vězňů se necítí zcela dobře, ať se o ně přihlásí. Později se Michal divil, proč jeho zkušený otec takovým slibům uvěřil. Ale jeho otec doufal, že pro své děti získá nedostatkové vitamíny a proto vystoupil z řady. Místo toho tatínka a ostatní, kdo se přihlásili, zavraždili. Michal jen viděl, jak mrtvého otce z baráku vynášeli a neutišitelně se rozplakal. Zbytek rodiny v roce 1944 přemístili do Drážďan, kde Němci narychlo zařídili továrnu na výrobu zbraní. Tábor spadal pod Flossenbürg. Aby chlapci mohli být ubytování s matkou přepsal jim lágrový písař jména na dívčí Michaelu a Jozefku. Michal musel jako všichni ostatní 12 hodin denně a někdy i déle 7 dní v týdnu pracovat na výrobě munice. Malý Josífek se zas musel schovávat před kontrolami. Ovšem 13. února 1945 šestiletého chlapce kontrola objevila- Zítra tu ten malý nebude- přikázali. Což znamenalo zlikvidovat. Jenže té noci přišlo masivní bombardování , prakticky celé Drážďany byly v troskách. Michal vzpomínal na strašnou noc – a když ráno vyšli ze sklepa vše kolem bylo rozbito, spáleno, horký asfalt se lepil na nohy. Továrna zničena. Mnoho vězňů zahynulo. V tom zmatku však zapomněli na rozkaz dítě zabít a to ho zachránilo. Vězňové včetně Michala pak museli odklízet trosky a vynášet mrtvé. Odvezli a ubytovali je v Pirně, což byl také vedlejší tábor patřící k Flossenburgu. Jenže stále nebyl konec války. Vězňové, kteří to vše přežili, měli být odvedeni do svého základního tábora tedy do Flossenbürgu, což znamenalo ujít pěšky vzdálenost přibližně 250 kilometrů..Pochod smrti. Nastoupila i maminka Dora s oběma dětmi. Šli přes naše území a někde poblíž Domažlic je začalo odstřelovat bojové letadlo. SS rozkázali ulehnout do příkopu. Když letadlo zmizelo, začali SS hned řvát: Los, Los, Juden! Měli naspěch. Jenže Dora přikázala dětem, ať zůstanou tiše ležet- možná je považovali za mrtvé- a tak transport pokračoval dál bez nich. Až do konce války se skrývali v okolí Domažlic, kde poprosili českého sedláka o trochu jídla a ten jim dal hrnec uvařených brambor. Prý od té doby patřily brambory na loupačku mezi jeho nejmilejší jídla. O tématice holocaustu přednášel žákům základních škol a studentům středních škol v Moravskoslezském kraji. Pro představu v období čtyř let besedoval celkem na 67 školách, besedoval i se studenty v Drážďanech a Flossenbürgu. To jen jeden osud rodiny, která přežila útrapy války. Zajisté by se mohlo napsat o dalších osudech ostravských rodáků, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů a káznic.

Ve čtvrtek 17. října 2019 se konalo vzpomínkové setkání u ostravského hlavního nádraží u památníku připomínající tuto událost. U památníku zazněly česká a izraelská hymna, židovské písně i modlitba. Vzpomínkového aktu se zúčastnili primátor Tomáš Macura, zástupkyně izraelského velvyslanectví, představitelé Federace židovských obcí v ČR a také polská generální konzulka a další společenské organizace. U této přiležitosti se konal koncert hebrejských písní, kterou připravil pan Tomáš Novotný z Ostravské univerzity se sborem ADASH. Pro všechny přítomné to byl nezapomenutelný zážitek. Celé kulturní vystoupení se neslo v přátelské atmosféře K této tématice byla věnována výstava v Archívu města Ostravy, kde na 11 panelech byl přiblížen osud ostravských židu, kteří byli jako první zařazeni do transporu Niska nad Sanem. Návštěvníkovi této výstavy běhá mráz po zádech jak bylo s těmito lidmi zacházeno. Zakončením tohoto tématu byla přednáška vnuka Kamila Rodana, který svého dědečka nikdy nepoznal, přesto zmapoval jeho osud od transportu až po návrat v roce 1945 v řadách Svobodovy armády .Přednášku uspořádalo Centrum Pant v Ostravě. Děkuji všem organizátorům a účastníkům této nádherné akce, která se nezapomenutelně vryla do všech srdcí.